Opravdu mé texty

Chapter 1.

Emoce ....

Občas se mi zdá, že se ji lidé snaží zakrývat, ikdyž je důležité ji v tu dannou chvíly přijmout a podělit se o ni .....
Nepropadnout ji, nepřiznat ji, zatajit ji, je jako lež, je to jako dýka, kterou si sami sobě vrážíme do srdce ....
Neprostupná myšlenka, toho kouzla a uspokojení, je ve skrze nádherná věc, avšak složitá ....
Proto se považuji za člověka, který si s tím kazí život, ale úbec mi to nevadí ... neboť se nemám za co stydět a hlavně si nelžu.
Ikdyž jsem bohat, přesto chudobný mám život.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Píše se rok 1990 a já se právě narodil. Osud chtěl, aby má cesta byla hodně složitá a snažila se mě mnohé naučit, aby konec cesty byl opravdu osvícený.
Složitá cesta jest. A já stál na počátku. Mapování dnů a počítání roků my přineslo již ve dvanácti letech mnohé vrásky a ve vlasech byly vidět šediny a to bez nadsázky.
Tohoto mého roku, se můj životní snář změnil na prach. Bylo mi nejhůř. A jedinné co jsem si přál bylo zemřít. Složitá cesta a trnitá jest. Předemnou  se tvoří propast,
 kterou dolů se musím nechat vést.
Tehdá jsem poznal co je to opravdová touha žít. Tenkrát mi to došlo ... tenkrát jsem to poprvé okusil a od té doby potom jen sním ... žít tak abych byl mezi životem a smrtí. Jen tenounká tin,
která se může každou chvíly přetrchnout a dolů se snést. Byl to nepopsatelný zážitek ...jednou nohou tam, kde každý to zná a druhou tam, kde jen jednou se můžeš sám sebe se zastat.
Takový tunel v nedohlednu a zpěv ptáků tak daleko, že ani ozvěna ti nepřinese jedinnou tóninu toho hlasu. Končejíc v pavučině snů, má cesta pokračuje dál a emoce z toho roku sílí a žije dál.
Od toho okamžiku se řídím heslem. Žít tak abych si nelhal ..... A snít tak abych si sám k sobě lehal ... zkoušejíc se probít z reality do sna a z emocí si kousek v sobě nechat.
 

Chapter 2.

záblesky tmy se řítí světem ... události blízké se ozývají a klopítají, s únavou stoupají a utíkájí před námi dál.

Citově rozpolcené se v úžasu světla, roztékají a padají do tvých vlasů a ničí iluze o bytí a láskou ztracenou se uzavírá jejich kapitola.

Končejíc bez potlesku a bez úklonu, bez plného sálu, jako když se šašek snaží rozesmát mrtvé a žít jak král

Na stanici strachu zastavuje vlak štěstí a v tom okamžiku nikdo neví co jest zkutečnost a co marnivá šance padajícího pilota

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zastavit ten vlak, jenž události dnů nadcházejících přináší a uchopit jeho jedinnou nespoutanou myšlenku .... snůůů
Jak naplnit svůj osud, když sám nahot a nespután před tebou stojí. A okultismus je smyšlenka ironická .... věc, která uctívá namísto boha, jidáše. Je složitá myšlenka bytí.
Tedy sen se pak rozpoltí a ukáže pravou podstatu? NE! Jen zmatenost. Co je realita? A co sen? V pokání se král stane šaškem a šašek je ten pravý vůdce bláznů.
Táhnutí svou pravou družinou snů a klopítání o velké balvany nářků, nám přináší úzkost a strach je děsivý. To jsem poznal na začátku mých patnáctých narozenin. Že ve zkrze prostě, jsme jen
čirou náhodilstí osudu, jenž si s námi hraje .... a drze nám podráží kosti. Svou nespoutaností, nám dává na výběr z tisíce možností a ničí jen ty, které považuje za správné a točí nás v kruhu.
Ukrutnou troufalostí, nahazuje sled událostí, jenž těžko v tu dannou chvíly pochopíme. Až pak, co jest nic nezměnitelné a jen se můžem chytat zahlavu a trápit se .....
 

Chapter 3.

Směšně ve tmě
urychleně ve dne

Jako šašek se bát
Jako čert se smát

Urychleně v chaosu
Bláznivém, na zlatém podnosu

Šašek se ti fakt směje, jak v eufórii jsi

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Žil, byl mladý čech, jenž ptáků zpíval a k růžím si ulehal.
Snažil se vyhejbat společnosti "  splodina"  . Žít jen tak nahot s přírodou v souznění.
Osud chtěl aby se mu lidé kvůly tomu smáli. Nepochopení ho provázelo celý život.
Jeho usedlost byla na největším kopci tehdejšího světa a žil tam sám.
Po dlouhých snad sto letech v opuštění, se k němu dostavil jistý poustevník.
Ani jeden mluvit neuměl a tak se dorozumívali zkrze přírodu.  V opuštěnosti a za stálého krčení v šeru se snažily mluvit.
Jinde válka byla, oni jen tak seděli a o svetě mluvli.
Pak civilizace k nim došla a celý les jim vykácela a zničila jim jejich svět ... oni nevěděli co činí.
Pak spousty vody z nebes spadlo a utopilo jej. Ty dva jenž neuměli s lidmi živořit a jen k lesu chtěli být blíž.
Maverick a Merick

Chapter 4.

Jsem romantik ... to přece víš.
Tvé oči ... září jako hvězda

Jako slunce, v duši mé
Jako duha na poušti zlé

Mé tělo je zkrocené
Tvou vůlý ničené

Jen ty máš od mých citů klíč
A proč tedy odcháziš pryč?

Když věrný jsem vždy byl ....
když jen pro tebe jsem vždy žil ...

Řekl Ďábel, vůdci svému. Jen jemu sloužil a pojeho náklonosti toužil.
Nakonec se bůh z nebe snesl a dal mu království.

-------------------------------------------------------------------------

Byl to on, jehož jméno již bylo řečeno. Byl to ten prvý. Jeho prokletí, bylo v hlubinách dvounohých predátorů, jenž svého soka nemají.
Se slzou v oko, trápil se trochu, jak dál žít má. Nepochopen světem, Vyhnán z lidského ráje králem Thekhem zastavil se pro něj čas.Nevěděl kam jít, kam se má dát.
Kam jeho cesta klikatá zevede toho tvora. Jeho srdce se ptá i dnes. Pod rouškou studu, pod pláštěm mrtvého klidu, šel si cestou svou.Osud chtěl aby šel a šel. Došel na místo, kde k oblakům
nejblíže byl. Kde své sny z duše odkryl. Po chvíly klidu a štěstí z rozmaru přírody, objevil místo, kde bůh s ďáblem se dohodli. Díra do země tak hluboká, že by padal celý život
a pak mrtví by dopadl. zde si asi ďábel meze nekladl, když do pokušení upadl. S plánem nahnat tam vše živé. Bůh mu byl svědkem, když tento plán vykonal a jeho plán důvtipně dokonal.
Okrasou krás, měl se stát, na druhém břehu ráje past. V očích iluze dokonalosti, měla lidi zlákat a nečekaně zmást.
Maverick byl však chápaví, tak jak ho oni nesnášeli. Viděl vše jinak a proto ho z města lidí vyhnali. Kolem Díry tekl vody proud a maverick si usmyslel Díru přeplout.
Vykopal strouhu dlouhou, hnán pozemskou touhou. Když strouhu dokončil, se smíchem na rtu se k nebi otočil, aby své dílo jak se patří zakončil.
Nevěděl však, jak je bůh podlý, není hodný jak všichni tvrdí. Začal svou silou hřát. Za pár dní, poznal Maverick svůj první pád. Jeho strouha vyschla k smrti a teď vám nelžu děti.
Maverick se začal smát. Ve své nadutosti. Stropil si bůch ve své bělosti kupu hloupostí. Hnán svou touhou, zapoměl na věc druhou, že pramen vychl a tak i jeho vroucná pícha dostala ránu tvrdou.
A tak se přírodní krásy rozhodly dát bohu ránu tvrdou, za to že jej ke smrti přivedl. Dostal pěstí přímo na svou kouly druhou, když natáhly své paže a mohutný topol Mavericka převedl.
A Tak Maverick, místo toho, aby celí život čekal na svou příležitost, ochcal boha a byl mezi stromy postaven na vísost. Stvořen peklem Prošel nebem, aby ráj stvořil. Bez lidí, bez hlouposti.
Avšak jak stoupenci boha tvrdí, Maverick vládl troufalostí. Když do ráje se dostal s bez nevinnosti.

A Ďábel se bohu zasmál.